Jan Boklöv vyrostl v malé švédské vesničce za polárním kruhem. V létě hrál fotbal, v zimě si chodil zaskákat na lyžích. Jiná alternativa nebyla. Dělal jen to, co všichni ostatní kluci. Se skoky začal už jako malý, již ve čtyřech letech si troufl na dvacetimetrový můstek. Začátky to nebyly snadné. Na nohách měl lyže přes dva metry dlouhé a ve velkých botách měl několik párů ponožek…

Jan měl už od dětství veliký sen – chtěl se jednou stát mistrem světa ve skocích na lyžích. Předpoklady k tomu neměl nejlepší: byl jen 168 cm vysoký, trpěl epilepsií, přesto však věřil, že toho dosáhne. Po základní škole začal navštěvovat sportovní gymnázium – typické švédské zařízení, poskytující sportovcům dobré akademické vzdělání i možnost intenzivního tréninku.

Na konci 80. let bylo snadné poznat Boklöva podle jeho svérázného letu, kdy začal dávat lyže ve vzduchu do „véčka“. Pět let potřeboval, aby se naučil dobře nový styl. Nebylo to zadarmo. Třikrát si zlomil klíční kost, třikrát žebra, měl vykloubené koleno a přirozeně mnoho modřin, ale díky železné vůli to nevzdával. Ta hlavní pomoc však podle jeho slov přišla v okamžiku, kdy uvěřil v Boha. Říkal o tom: „Teď už nejsem sám, jsme vždy dva. Bůh je pro mne tak reálný a blízký na skokanském můstku jako v kostele nebo kdekoli jinde.“ Kariéra vítěze Jana Boklöva skutečně začala v okamžiku, kdy se stal křesťanem.

Nová etapa

Ještě několik roků předtím byl Jan přesvědčen, že do kostela nikdy nevstoupí, neboť toto místo se mu zdálo být bez života. Myslel si, že je dobré snad jen pro pohřby. V té době měl kamarádku Jorun. Bydlela nedaleko a chodila na žurnalistickou školu. Znala dobře jeho názory na víru a církev. Přesto se ho jeden pátek odvážila pozvat na poslech hudby a kávu mezi mladé křesťany. Jan svou kamarádku Jorun obdivoval a vážil si jí, pozvání přijal a následující den také. Co viděl a slyšel, ho zasáhlo. Nebylo tam vůbec nic nudného. Moderní hudba, do rytmu se dokonce tleskalo. Všichni se chovali přirozeně jako kdekoliv jinde. Navíc tu byla zvláštní pohoda a laskavá atmosféra, se kterou se nikde jinde nesetkal. Šel tam ještě několikrát, i bez Jorun. A za nedlouho se stal křesťanem.

Co se pak změnilo v jeho osobním životě i v jeho životě sportovce? V běžném životě je Jan vyrovnanější a na můstku se cítí silnější. Všímají si toho i jeho soupeři. Dieter Thoma o něm říká: „Jan působí zdrženlivě, ale má velmi dobrý charakter.“ Jan a Jorun měli svatbu v říjnu 1988. Bydlí nyní na předměstí Stockholmu.

Dobrá zpráva

Mnozí sportovci mají stejnou zkušenost jako Jan Boklöv: že totiž šťastný a vyrovnaný život nepřichází jen z vítězství a medailí, nýbrž z osobního vztahu s Bohem. Ale jak může člověk Boha poznat osobně? Vždyť Boha nikdo nikdy neviděl!

V Bibli – v Božím Slovu k nám lidem – Bůh zaslibuje, že jej můžeme poznat: „Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem“ (Jeremiáš 29, 13. Podle Bible je však překážkou na cestě k němu naše nedůvěra, neposlušnost a v konečném důsledku i odmítání jeho samotného. Bez života podle Desatera padáme do hříchu, který se valí v našem životě jako velká lavina. Bible říká: „Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha, vaše hříchy zahalily jeho tvář před vámi, proto neslyší“ (Izajáš 59,2).

Do této situace přichází dobrá zpráva. Ačkoliv jsme se k Bohu obrátili zády, miluje nás. Přichází k nám, aby nás zachránil od věčného zahynutí, které je důsledkem našich hříchů. To je ta dobrá zpráva (evangelium) pro nás všechny. My lidé jsme pro Boha tak cenní, že dal svého Syna Ježíše Krista za naše hříchy ukřižovat, aby nás vykoupil. Bible nás ujišťuje: „Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.“ (List Římanům 5, 8)

Nový život

Když je hříchem nevěra, nedůvěra k Bohu, pak klíčem k němu je víra. Víra v Boha znamená obrat od našeho dosavadního postoje k němu. V důvěře smíme Ježíši Kristu vyznat celý svůj promarněný život. Bible nám zaslibuje: „Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti“ (1. Jan 1, 9).

Rozhodnutí záleží jen na Tobě. Přijmeš nabídku Boha a záchranu v Ježíši Kristu? Bůh je od Tebe vzdálen jen na jednu modlitbu. Můžeš s ním v modlitbě mluvit, vyznat mu svůj hřích a svěřit mu svůj život. On promění celý Tvůj život, dá Ti pokoj, opravdovou radost a skutečný smysl Tvému životu.

 

 

 

Lorenz Schwarz

 Nebyl jsem vždy hráčem na alpský roh

               Ačkoliv jsem během svého mládí trávil devět letních měsíců na různých místech alpských hor jako pastýř, hra na alpský roh pro mě zůstala jenom snem. V osmnácti letech jsem se chopil příležitosti vyučit se ve stavebním oboru a v něj jsem také následně pracoval. Chtěl jsem z mého života něco udělat. Nakonec mně bylo dvacet čtyři let a já jsem byl u konce života. Nic se mi už nedařilo. Něco jsem si zavinil sám, něco okolnosti a lidé kolem mě.

Nikoliv hráč na alpský roh, ale zkormoucený hráč – to byl pro mě tehdy správný titul. Častokrát je nám lidem bližší smutek. Proto dávám rád nahlédnout bližním do svého života. Když jsem byl tak zoufalý, že jsem nevěděl jak dál, začal v mém životě působit Bůh.

Vím, že tisícům lidí se daří dnes tak jako tehdy mně: smůla v lásce, ztráta zaměstnání, žádné peníze… Aby toho nebylo málo, tak ještě výpověď z bytu. K tomu se často přidruží duševní a fyzické onemocnění. Mnozí pak nevidí žádné východisko a přemýšlí nad koncem života. V této přetěžké situaci jsem se octl také. Proč jsem měl dál žít? Deprese, nespavost, apatie, bezvýchodnost a myšlenky na sebevraždu mě pronásledovaly dnem i nocí. Nejtěžší to bylo o víkendu, když těch pár lidí, ke kterým jsem ještě měl důvěru, nebylo nablízku. V takových dnech byly mraky nad mým duševním stavem ještě černější. Jednu sobotu jsem chtěl udělat všemu konec. Nechtěl jsem prostě dál žít. Tak jsem nabil pistoli, kterou jsem měl doma, a chtěl stisknout. Nějak to nefungovalo. Neměl jsem pro to žádné vysvětlení. „No,“ přemýšlel jsem, „ještě jsou jiné možnosti, jak si vzít život.“ Vystoupil jsem z svého malého půdního bytu na střechu, překročil jsem železnou zábranu a chtěl ze šestého poschodí skočit dolů. Nějaká nevysvětlitelná moc mě zadržela zpět. Byla to zbabělost nebo strach ze smrti? To nechávám otevřené.

Šel jsem zpět do pokoje, vzal všechny peníze, které jsem měl, a myslel jsem, že v nějakém baru najdu podporu. Chtěl jsem alkoholem nabýt odvahu, abych uskutečnil svůj plán.

Pak zasáhl Bůh! Do této chvíle jsem o Bohu nepřemýšlel. Nevyrůstal jsem v příliš zbožně, nikdy jsem neprojevoval velký zájem o Boha. Dříve jsem se mu jen vysmíval nebo zpíval posměšné písničky. Lidé, kteří o Bohu mluvili, pro mě nebyli vzorem. Na cestě za zábavou jsem od dvou známých dívek dostal pozvání na křesťanský film. Nebyl jsem obzvlášť nadšený z tohoto pozvání, ale přesto jsem šel. Obsah jsem nemohl hned pochopit, přesto na konci mě přepadla jedna otázka:

Kdybys dnes zemřel, jsi připraven setkat se s Bohem?

Nikdo v místnosti nevěděl o mé beznaději. Film také nebyl adresován jenom mně. Nikdo mě neznal. Otázka mě však zasáhla přímo do srdce. Během let jsem se po Bohu neptal. Dříve jsem Bohem spíš opovrhoval, než bych ho uctíval. A nyní tu byla zcela osobní otázka: Kdybys dnes zemřel, jsi připraven setkat se s Bohem?

Šel jsem toho večera domů, zbraň jsem zajistil a přemýšlel o tom, co jsem slyšel. To trvalo ještě několik měsíců, než jsem se rozhodl přijmout Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele. Jaká změna, když Syn Boží vstoupil do mého života! Dostal jsem zcela nový smysl života. Byl jsem zcela obnoven, zmizela moje vazba na alkohol a zažil jsem okamžité osvobození od šestnáctileté závislosti na kouření. Duševně i psychicky jsem byl dokonale uzdraven – a toto vše bez lékařské pomoci – bez odvykací kúry. Nikdo se nemusí dostat do takové hrozné situace, v jaké jsem byl já.

Mým zcela osobním přáním je, aby se vám dařilo dobře. Na otázku po smyslu vašeho života je jen jedna uspokojující odpověď: Potřebujete osobní vztah s Bohem. A obdržíte ho jen skrze Ježíše Krista, který sám řekl: Já jsem ta cesta, pravda i život; nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. (Janovo evangelium kapitola 14, verš 6.)

Od své první zkušenosti s všemohoucím Bohem v roce 1977 vedu svůj život společně s ním. To znamená: Pěstuji osobní vztah s Ježíšem. Zažívám hlubiny i výšiny. Stručně mohu říct: Žít jako křesťan není žádná procházka. Nepohybujeme se jen na slunných návrších. Často je život vyznávajícího křesťana také bojem s mnohými nároky. Ale Ježíš mě vede a doprovází. Na společné cestě s jinými křesťany a při čtení Bible zažívám mnoho krásných věcí. Jsem šťastný a spokojený, protože vím, že jednou s ním budu trávit věčnost. Mohu jen říct: „ Skutečně se to vyplatí žít.“

Jsem přesvědčen, že se Bůh může s vámi setkat stejně jako se mnou. On má svůj plán pro váš život.

 

 

 

 

Most k Bohu!